Naše žákyně Magdalena Strnadová (7. tř.) se umístila v letošním 16. ročníku literární soutěže Jihočeský úsměv. Její příspěvek nese název Na soutoku Vltavy s Malší. Porota vybírala ze 172 textů a ocenila 10 vybraných. Gratulujeme k velkému úspěchu.
Na soutoku Vltavy s Malší
Už je to dávno, co jsem byla u soutoku Vltavy a Malše. Zajímalo mě, jak vypadá říční voda v noci. Ve dne ji znám dobře, blýská se a hází na kolemjdoucí odlesky v barvách slunce, ale jaká je to za svitu měsíce a hvězd?
Zbývalo mi pár kroků, zaslechla jsem, jak Černá věž obíjí půlnoc. Ucítila jsem divný pach, ale nevěnovala jsem mu pozornost a šla dál. Mírný vítr mi nadzvedl vlasy, začalo poprchávat. Dnes měsíc nevyšel, oblohou se proháněly mraky. Tu temnou noc jsem stála opřená o zábradlí a hleděla do temné vody. Její hladina vypadala jako z černého skla. Dlouho jsem se ani nepohnula. Z podivného okouzlení mě vytrhlo až odbíjení jedné hodiny ranní. Uvědomila jsem si, že jsem na tom temném místě už dlouho a že je čas odejít.
Chci odejít, ale nemůžu odtrhnout svůj zrak od toho místa, místa kousek před sebou. Začínám se bát. Cítím, jak mi srdce buší jako o závod, přesto ale nemůžu přestat hledět tam. Černá věž odbíjí. Stále se nemohu pohnout. Z vody se na mě dívají oči. Jsou červené! A dívají se přímo na mně! Vpíjí se do mě pohledem. Najednou se vynořila celá hlava. „Bože!“ vykřiknu. Konečně se přiměju k pohybu. Utíkám, co mi nohy stačí. Neohlížím se, běžím.
Dochází mi dech. Plíce pálí, nohy jako z olova. Schovám se do stínu nejbližšího domu a nakouknu za roh. Čekám nějaké stvoření, čekám svého pronásledovatele… Na co vlastně čekám?
Tiše, prosím, ať mně to nenajde. Pomalu a potichu se odlepím od kamenné zdi a odcházím, ale koukám se pořád za sebe. Nevšimnu si klacíku na zemi. Šlápnu na něj. Křup! Slyším, jak to něco začne brblat a šourá se to směrem ke mně. Chci utéct, ale… Panebože to je vodník! proletí mi hlavou.
Dívá se na mě svýma červenýma očima a šeptá: „Neutíkej, neutečeš! Víš, jak dlouho jsem tě pozoroval? Každý tvůj krok, každý dech… voda mi tě ukazovala. A čím víc jsem tě viděl, tím víc jsem chtěl být s tebou, má jediná, má vyvolená!“
Je chladno, třesu se zimou, prohlížím si své promodralé ruce, vidím jasně jejich žilkování, nehty fialoví. Sáhnu si na vlasy, jsou mokré. Vidím kolem sebe rákosí spletené do jakéhosi koše, který je připevněný ke dnu. Občas kolem mne proplave kapr nebo jiná ryba, kterou nedokážu pojmenovat, v přírodopise jsem nikdy moc neperlila. Neperlila? No jo, jak to, že neperlím? Jak to, že mi od nosu nestoupají bublinky, když jsem evidentně pod vodou? Vždyť nejsem vodník ani
ryba! Všimnu si, že kolem mě je nějaká bariéra. Rukama tápu kolem sebe a když se jí dotknu, trochu ustoupí, ale pak se zase vrátí na své místo, jako by byla gumová, nebo spíš silikonová, protože je naprosto čirá.
Cítím na sobě něčí pohled. Je mi nepříjemně. Je tam, dívá se, pozoruje mě. Připadám si jako zvířátko zavřené v kleci. Mluví, aniž by pohnul rty. Čím více mluví, tím více jeho oči září, mění se jejich odstín, od krvavě rudé přechází v purpurovou. „Tady jsi v bezpečí, zůstaneš tu se mnou. Budu se o tebe starat.“
Hlavou mi běží myšlenky. Zírám na něj. Co bych já dělala pod vodou? Proč bych tu zrovna já měla žít? A co řeknu doma? A uvidím ještě svou rodinu? Proč si vybral zrovna mě? Potřebuju co nejrychleji vymyslet plán. Nechci tu zůstat ani o minutu déle. Rozhlížím se. Pod hladinou prosvítají sluneční paprsky. Venku začal nový den. Právě se nedívá, zabývá se něčím u dna, asi něco hledá. Odrazím se a kopu nohama, jako by mi šlo o život. Vlastně mi o život jde! Jsem u hladiny. Bublina praskne a já se nadechnu čerstvého ranního vzduchu. Nad sebou vidím most. Vždyť to je most na soutoku Vltavy a Malše! Plavu rychle a z posledních sil se vydrápu na břeh…
Probudím se, mžourám do světla. Jak jsem se dostala do postele? Koukám nejistě kolem sebe, pořád ještě si nejsem jistá, jestli je to sen, nebo realita. Znejistím sama sebe a v hlavě mi běží otázky. Byla jsem pod vodou? Mluvila jsem s vodníkem? Byla jsem jeho vyvolená? Sáhnu si na vlasy, jsou navlhlé.
Přesvědčím sama sebe, že to byl jen hooodně živý sen. Vlasy není třeba řešit. Ustelu si postel a pak si dám sprchu. Ta pomůže vždycky! mluvím sama k sobě.
Cože? „Co to je?“ pokojem se nese vyděšený výkřik. Stojím jako opařená. Na bílém prostěradle se leskne rybí šupina.
Magdalena Strnadová
