V letošním jubilejním 30. ročníku celostátní literární soutěže Zlatá tužka se naše žákyně umístily na předních místech.
- Barbora Koptová ze 6. třídy s básní Malá holčička na 1. místě
- Sofia Kasarová z 9. třídy s prozaickou reflexí návštěvy Terezína Mým chlapcům na 2. místě
Gratulujeme k úspěchu a jsme hrdí.
Mým chlapcům
Sofia Kasarová
Ohromný dům, dřív nejspíš sloužil jako škola nebo kasárna, tolik místností, tolik oken, tolik chodeb. Ale něco chybí. Vstoupíš do místnosti, jedné z mnoha, hned si povšimneš mého obrovského těla. Jsem prostorná, ale též velmi drsná, ruce řezbáře nestihly mé tělo nijak opracovat, a tak tu stojím ve své nahotě a zranitelnosti. Vyrobil mě ve chvatu, nestihl mi ani obléct lakované šaty.
Mám šrámy jak na těle, tak i na duši. Mé šrámy na těle způsobili kluci, kteří do mého těla vrývali svá přání, tužby, myšlenky... vzkazy dívkám, které si je nikdy nemohly přečíst. A tohle všechno se ukládalo v mém těle, hromadilo se to ve mně jako listí zbarvené krví ležící pod podzimním stromem.
Stále si pamatuji ty dny, kdy jsem trávila svůj čas v prostoru zahlceném vůní lesa, připadala jsem si důležitá, protože jsem byla vyvolená, vybraná mezi nejlepší, byla jsem hrdá. Ten minulý čas je podstatný.
Dnes už nejsem opečovávaná, stojím ve velké místnosti a pouze plním svou funkci, tiše a ochotně, bez podmínek. Na mém roštu většinou ulehává velké množství malých těl. Tisknou se jedno na druhé, sdílejí spolu svou lidskost, svými vystouplými klouby tlačí do mého těla, i naše těla se potkávají.
Kladli jste si někdy otázku, kolik dětských tělíček se vejde pod jednu deku? Já už to vím. Jedna deka dokáže pojmout klidně pět těl a může být místem rozhodnutí o životě a smrti. Děsí vás to? Deka může znamenat čas, protože teplo může být životodárné, i když lapáte po dechu a zdá se vám neklidný sen. Sny jsou často jediným majetkem každého z mých chlapců. Jsou tajemstvím, které jim ti, co tu jsou s nimi, nemohli vzít. I já ráda sním, sním o tom, že se vrátím tam, kde voní les.
V zimě trpím spolu se svými nocležníky zimou, chvěju se, abych vytvořila alespoň trochu tepla, mé tělo vrže a praská, skřípe jako klouby starce. V létě zase bývám umokřena potem, který jim stéká po jejich ubohých schránkách, které jsou lehké jako pírka ptáků.
Když se setmí a zhasne poslední svíčka, bývám nejsmutnější. Je to čas, kdy přicházejí vzpomínky, kdy se prostor promění v návštěvní místnost, kterou defilují procesí příbuzných a známých, se kterými by si malí nocležníci tolik přáli mluvit, nebo se jen obejmout, nechat se pohladit a ukonejšit ve své beznaději. Pláču spolu s nimi, volám jména do tmy.
Ráno mě budí zvuk bosých nohou dopadajících na prkennou podlahu. Kluci se smějí a utíkají chodbou ven z místnosti. Překvapuje mě znovu a znovu, že se umí radovat i v těchto tíživých podmínkách. Po snídani se rozcházejí za svými povinnostmi, ale někteří z nich zůstanou a učí se, i když je to zakázané. Mnoho z nich je zapojeno do tvůrčí činnosti, vydávají časopis Vedem. „Potichu, ať nás nikdo neslyší!” ... Já stále mlčím, poslouchám a divím se, lituju, že nemůžu vyprávět, co všechno jsem s nimi zažila. Mám je moc ráda, své chlapce.
Pamatuji si, když přišel jeden malinký, malinký jako myška, s bystrýma modrýma očima. Byl to nejmenší chlapeček, co tu kdy byl. Přišel s plyšovým medvídkem, kterému chybělo jedno černé korálkové očko. Plyšáci nebo hračky se stávají mou ozdobou, přestože jsou schované pod slamníkem, nebo ustlanou kousavou dekou. Nemůžou je vystavit všem na obdiv, ti, co jsou tu s nimi, by je snadno uviděli a zabavili. A mí chlapci by tak často přišli o tu poslední věc, která jim ještě připomíná domov.
Už několik dní je tu medvídek osamocený a čeká, čeká, jestli se jeho majitel vrátí... Kam ses zatoulal, chlapečku?
Malá holčička
Barbora Koptová
Ach, ta malá holčička,
co pudrem si malovala na líčka.
V osm hodin únavou padala jí víčka,
když za snovou tlapku popadla bílého králíčka.
Ach, ta malá holčička,
co hrála si s domečkem pro panenky,
oblékala jim nadšeně sukénky
a nakonec je prohazovala plastovými okénky.
Ach, ta malá holčička,
co ukrývala svá tajemství v krabičce
a strašně moc se těšívala k babičce,
kde každé ráno měla svou snídani ve Frozen mističce.
Ach, ta malá holčička,
co vyrůstala v ní už žena,
nechtěla být do sukýnky oblečena,
však ani o své dětství připravena.
Ach, ty malá holčičko,
kam ses poděla, kam ses schovala? Kde jsi?
Je prostě fuč
a s ní i její roztomilý kukuč.
